24. 12. 2007

Úvodem :

Toto je zpráva o naší malé expedici na mé staré kolena která provedla partička která se za tímto účelem sešla Petr – kovář výpravy, Dominik – navigátor se zrcadlovkou, Jiří – netrénovaný šífák, Já – mozek a kronikář, výpravy který neumí ani česky. Jestli se chcete dozvědět jaký to bylo a nejste zarytý češtináři co jedou pravopis a je pro vás důležitější obsah nad formou tak se do toho pusťte. Ve škole jsem procházel s odřenýma ušima a učit se už nebudu takže žádám při čtení o pochopeni a osobní odvahu.


Příprava a odlet :

Na přelomu Nového roku jsem po dávno zvažované cestě začal reálně plánovat dovolenou na kolech s mojí manželkou, která ne přesvědčivě souhlasila, ale pak si to rozmyslela. Poptával sem se vlažně po nějakých parťácích ale nějak to šlo do ztracena. Jeden se ale chytnul - Dominik a začalo se vymýšlet jak se tam dostat. Autobusem, kterým byl Dominik v únoru ve Španělsku se nám moc nechtělo a stejně nebylo kam, museli bychom až do Lyonu. Trochu jsem zkoušel cestovky, který by nás svezly někam do uvažovaného startu, ale taky to nějak nešlo když padnul návrh letadlo a bylo to. Vyhledat let do Ženevy byla hračka, ale já jak jsem starej a pomalej i když připojení se pořád zrychluje tak nějak nestíhám, ale forsáž tomuto projektu dala cena letenky 250,- Kč, letištní poplatek 380,- Kč a doprava zabaleného kola 650,- Kč. V turánu nebylo co řešit Dominik, se kterým jsme jezdili i docela hodně v zimě, protože byla hodně mírná, řek já jedu. Rozeslal sem emaily a čekal kdo se chytí. Odepsal Petr se kterým sem se potkal na na mejdánku v Dubé u České Lípy u Radomila. Nakonec naskočil Jirka, který je šífák a tak jsme přizpůsobili termín a šup pro letenky který se mezitím zdražily, ale jen asi o 3 stovky a konečná suma objednaný letenky byla krásných 1560,- korunek českých za cestu tam páč jsme jeli domů na kole. Takže zařízeno, potvrzeno a začal aspoň u mě trénik zabalil sem si spacák a brašny do kterých jsem nasypal písek a jiné nepotřebné harampádí hlavně aby to bylo těžký a vyrážel na jednodenní výlety. Šlo to pomalu ale jistě no a taky trochu haprovala vůle tak sem se trochu šidil a začal kouřit (i nikotin). Přibyli jarní výcedeňáky kolem Mimoně, Kokořína, Českého ráje a Krušných hor, tam sem samozřejmě cihly v brašnách netahal. Začalo pro kámoše který nejeli otravný rozpitvávání věcí třeba jaký pláště a celkové připravení kol o které se staral náš dvorní opravář a dodavatel Johny. Hodně jsme na něj dali i když naše zkušenosti také nebyli nezanedbatelné. Takže: zesílený výpletový dráty za 11,- Kč, zadní pneu Schwalbe maraton plus (já zvolil pořádně tlustou 700 x 450C a sotva sem ji vecpal do rámu), přední - stejně dobrý, ale levnější Maxxis Overdive. Objednával sem přes internet různé prospekty, které v podstatě pro nás byli na prd a zajel do Prahy koupit do Kivi za 300,- Kč cyklo mapu Švýcarska v podivném měřítku 301000:1 (posloužila krásně).
Termín se kvapem blížil sehnali jsme si kartónové krabice od nových kol kam jsme museli kola naskládat mám velikost rámu 24 a byl to problém největší krabice na nová kola, kterou sem sehnal jsou asi od Rockmašin, a začali balit, tři brašny se svázali do jediný a nesměli to překročit 20 kg, já dokázal sestoupat po různých invetůrách na krásných 15,5 kg. Na letiště nás vezl Pepa Kadeř mým Nissanem, dvě kola na zahrádce jedno vevnitř a 3x účastníci. Petr je z Prahy tak se dopravil sám ani nevím jak. Nervozita s odbavením, ty slečny na mě mluvily nějakým divným jazykem a přitom to byli Češky tak sem jim řek ať mluvěj česky a nahlas že už i blbě slyším a jsem jen obyčejný opravář zubních vrtaček, to zabralo jednalo se o nějaký vchod do letadla či co, byl jsem hodně nejistý. A pořád jsme si říkali co budeme dělat až nám kola odletí třeba do Hongkongu. Let byl o hodinu opožděn a jinak vše proběhlo hladce. V letadle jsme si sedli kam jsme chtěli asi jako v autobuse u Easy Jet to tak mají. Nic nebylo zadarmo snad jen pytlíky na zvracení za hodinu jsme začali klesat. Let proběhl hladce.

22. 12. 2007

Švýcarsko :

Ženeva Letiště - 26.06.2007 den první 16.00 hod. na tacháku 8623 km pro mě nultý kilometr. Čekání na batohy i kola bylo úspěšné naložili jsme vše na pár vozíků a vyjeli před letiště na stanoviště taxíků kde se začalo vybalovat s dychtivostí nějakého průšvihu při převozu. U všech to dopadlo celkem dobře až na polámaný bohdeny a já sem doma zapomněl na motorce držák na GPSku namontovaly se řidítka, sedlo, brašny a pedály, trochu jsme poklidili ten bordel co po nás všech zbyl a vyrazilo se po cyklostezce co vedla kolem letiště k jezeru. Provoz byl hroznej dalo se to čekat, ale stejně sem byl nervózní a snažili jsme být co nejdřív od letiště pryč. Ve městě to nebylo lepší kolem sebe samý zápaďácký auta asi jako u nás. Dostali jsme se k Ženevskému jezeru a první společné foto u známého vodotrysku. Vyhledali jsme na nábřeží cyklostezku a po ní jsme vyrazili vstříc našim novým cestám první byla cyklo č.1 na Nyon mezi hlavní a jezerem za Ženevou u pumpy první drobný déšť tak jsme dofukovali kola, dotahovali šlapky, převlíkali trenky atd. Pokuřoval sem já s Petrem (balený tabáček) a Jirkou (MTčka) ten kouřil za cestu nejvíc. Nečekali jsme až přestane pršet protože by jsme tam byli až do teď. V Nyonu jsme trošku zabloudili a pak našli cyklo č.7 a po ní začali nestoupávat do pohoří Jura. Ve 20.30 hod. před městečkem Bassins ve výšce 732 m.n.m. jsme rozbili v ohradě u krav (jediný trochu rovný místo) tábor, pořád drobně pršelo. Chvíli sem šachoval s plachtou a pak jsem si vlez Jirkovi do stanu. Dominik měl stan za dvě stovky z hypermarketu, Petr šokoval jednoprutovým Colemanem a já blb jsem krásný expediční stan, se kterým Standa Papež přejel přes půl světa a celé Rusko na motorce z Havaje do Ústí n/Labem a dal mě ho, ztratil na Tour de Úštěku, zasloužil bych jednu pěstí. Potrestal jsem se, že jsem si vzal jen igelitovou plachtu 2x3 m a k tomu jsem si udělal lehký gumicuky to vše jsem taky později ztratil, ale o tom později. Nic jsme nevařili. Převýšení 480 metrů. Ujeto 45 km.

Bassins – 27.06.2007 den druhý. Zabalili jsme, trocha se najedli, uvařili čaj, já poslal domu SMSku a zapnul GPSku. Zastavili jsme se ve městečku v napajedle pro kravičky nabrali voduden druhý 8.00 hod. tachák 8668 km. V noci nepršelo, ale nad ránem jako naschvál začalo drobně a jak jsme zjistili tak dlouho a vytrvale.. Já se bál, protože mě říkal můj kámoš Mánes (co hodně jezdí do hor) opatrně je tam moře krav v neuvěřitelné výšce a všechno co tam udělají tak steče dolů samozřejmě, že těma potůčkama a řekama. Já sem trochu chabrus na pajšl tak sem se bál a kupoval balenou vodu pokud to šlo. Dominik říkal, že sem na expedici a je potřeba něco riskovat, převařený vody se zeleným jasmínovým čajem jsem se ale nebál. Někdy jsem šel do toho naostro jako ostatní když nebylo vyhnutí „na žízeň“ se v těch kopcích jet fakt nedá. Začalo se to zvedat na tu Juru a do cesty k dešti se nám postavili cestáři, kteří nastříkali starou cestu penetračním nátěrem který jim stékal rovnou do lesa a hnali nás oklikou. Jel jen Petr my jsme chvilku tlačili po trávě za zatáčkou jsme šli do sedel a jelo se. Později sem zjistil, že to nebyl moc dobrý nápad, protože penetrák stékal při zastavení po plášti i ráfkách a nabaloval se na něj prach a předposlední den při stoupání jsem to rval dolu vším možným, protože jsem pořád slyšel „špalky na ráfkách“ a to nejen za deště ubírá hlavně psychické síly. Pomalu a za deště do 1260 m.n.m. Promočení jsme zajeli na statek kde jsem výpravu pohostil neuvěřitelně hutným sýrem a bagetou, 20 dkg za 10,- Sf. Vrstvili jsme oblečení a že vyrazíme. Jirka s Dominikem jeli napřed a Petr zjistil, že píchnul. Půjčil jsem mu náhradní duši (kterou neměl) a u který hned poroříznul gumový auto ventilek, protože tam měl kovový a ten tu díru v ráfku pěkně nabrousí a následně gumu u ventilku trhne. 3x lepení jedeme dál, pohupování podle vrstevnice po Juře a zbytek party v nedohlednu. Cestou za deště jsme potkali jen málo lidí, za zmínku stojí třeba jeden „pastevec“ co seděl v nastartovaném autě a kouřil. Potom asi tři auta, jinak nic, jen statky posetý na dohled ve zvlněný, opravdu krásný krajině ke který se dají snad přirovnat jedině naše Jizerky akorát o 500 metrů výší. Po úbočí sjíždíme s Petrem k jezeru Lac de Joul, které je ve výšce 1004 m.n.m. a já na první křižovatce používám poprvé mobil a volám Dominika, sedí v kavárně asi 500 metru daleko, to jsem si mohl za ty prachy odpustit. Vlezeme do kavárny, smích a úsměvy skoro všech přítomných, koukají mě na nohy, na které jsem natáhl igelitový tašky a nazul přes ně sandály abych měl druhý boty suchý, vypadá to směšně funguje to bezvadně, když si vezmeš dvoje fusekle. Čtyři velký kafe, použít záchod a znova do deště. Venku teplota 6° C na konec června to moc není. U benzinový pumpy kupujeme benzín do vařiče, platím kartou jinak to ani nejde, později se z výpisu dozvím, že sem platil 19,30 Kč za 0,6 l. Jsem zvědavý jak to proženu pro finančák nákladama?! Od jezera stoupáme přes kratší pahorek po místní šotolinové cyklostezce znova na Juru, kde jsou jeskyně, mám to nastudovaný z Google Eart. Tašky jsou těžký a mokrý a druhý den je vždycky nejhorší. Dojíždíme do Vallorbe, Petr říká, že tam dělají nejlepší pilníky na světě. Informace jsou v kovárně a Petr je kovář tak mu s překvapením věřím. Samozřejmé focení. Nákup v Coopu, po úbočí Jury frčíme k Neuchatelskému jezeru prosvítá sluníčko, ale obloha je jako z olova krásný panoramata přeci jen vidíme Alpy ale Mont Blanc ne je už hodně mimo a troška mlhy vše znesnadňuje. Při sjezdu se Petrovi odlepila záplata, začínáme znova opravovat a pak hledáme flek na spaní, chci rovinu. Vaříme polévku na Primusu a stavíme stany. Jíme, povídáme, teda hlavně já. Večer končí hrozně Petr ztratil mobil. Ujeto jen 68 km, ale výživných. Nastoupáno asi 1250 metrů. To ale nevím přesně.
Fota k této části : Na http://www.usti.blog.cz/ : Galerie. Na Pamoramio : Pekky, Dóma, Šífak. Na blogu Dominika.

18. 12. 2007

Švýcarsko :

Za Baulmes - 28.06.2007 den třetí 8.15 hod. tachák 8 796 km. Vstáváme, flek byl 10km severozápadně od Neuchatelského jezera. V noci se z Petrova stanu ozývalo vzdychání a převalování, asi se trápil kvůli ztrátě telefonu. Ráno mobil našel v kabelce na řidítkách do který se asi třikrát večer koukal, blbec. Vaříme kuskus čaj a kafe.Vyrážet jsme chtěli co nejdříve, ale nedařilo se, zatím jsme se před osmou hodinou nevyhrabali. Po úbočí Jury sjezd k městu Neuschatel, vesničky a příjemná krajina, vinice, pěstují tu prý výborná vína, které se nedají koupit nikde jinde než jen ve Švýcarsku, domu jsem ale žádnou nedovezl. S kolem, kolem jezera to je horší jezdí tu moc aut a vše je něčí, nebo někoho, třeba zrovna ten Schumacher z F-1 tu má baráček, ale vedle silnice vedou zpravidla cyklostezky. Ve městě nákup v samoobsluze. Na oběd jsme si zajeli na nábřeží jezera kde jsme nákup zčásti zlikvidovali. Na Bern jsme frčeli mezi polema se zeleninou, žádná krása to nebyla a Petr zase píchal, pro jistotu přední kolo, to poprvé, před tím to byly jen zadní. Trochu sem se naštval, protože jsem mu dal už druhou duši, kterou při výměně zase urval u ventilku, jako tu první. Steky sem s ní šlehnul do lesa, no ani sem ji nemohl sebrat po svém uklidnění, protože se zachytla na větev stromu, asi tam visí dosud, pardon. Na mapě je ve městě Kerzers vyznačená cyklo-opravna, tak jsme tam jeli, byli tam dvě opravny jedna normál, druhá kamarádštější asi jako u Johnyho v Ústí, ale větší a samozřejmě dražší. Petr my koupil novou duši za 11,- frantíku, ale kterou my při pozdějším defektu stejně vzal. Je programově hodný chaosář, když mu třeba řeknu po ubalení cigarety jestli nemá zapalovač, protože nevím kde ho mám a jsem pohodlný ho hledat, tak se slovy "to víš že jo Mílo" začne plácat po kapsách koukat do kabelky na řidítkách skoro vždy ho našel na posledním místě a ochotně kámošovi zapálil. Tím mě jestli my rozumíte, zároveň ponížil za mojí pohodlnou neomalenost i lenost. Večer se dohadujeme kvůli místu na spaní a to nejen dneska, to byl většinou důvod sváru. Petrovi to bylo asi jedno, nikdy nic co byl s námi nevím proč, nekomentoval. Dominik říkal že mu to je jedno, ale asi mu to jedno nebylo, chtěl co nejdřív mít připravený věci na noc a babrat se s fotkami, vařičem nebo mokrýma hadry. Jirka - podřizuje se většině, buď je hodně veselý nebo hodně kyselý ale do dvou hodin se zprůměrňuje a je to OK. Já furt jen hledám rovinu s více pod hlavou. Dneska byl Jirka i já šťastný, les za loukou, večer vlahý, rovina s více pod hlavou a zázrakem - bez deště. Petr stavil stan, my jsme šli na "dorodrůžo" pod širák. Únava, vaření měl sem od chlapů gulášovou polévku s bagetou, přežil jsem to. Pěkný večer, flek, povídání, 5 km před Bernem. Ujeto 98 km. Nastoupané metry nestojí za řeč.

Před Bernem - 29.06.2007 den čtvrtý 7.45 hod. tachák 8 894 km. Lehká snídaně a odjezd na hlavní město který prý, jak pravila má 85letá máma, není hlavní. Důvody neznám, ale věřím jí. Při návratu na cyklostezku č. 8 přes most, který vedl přes řeku Aare jsem koukal, z mostu, že je Petr nahatý, koupal se, je to hodně čistotný kovář! My ostatní jsme zatím jeli na "čistotu" z domova. V předměstské samoobsluze jsme se dlouho zdrželi, něco pojedli a začali s blouděním po Bernu, jako v každém cizím velkém městě. Je to pěkné město plné kol, jsou zaparkované snad všude, a jsou jích tisíce. Nekecám. Projeli jsme zátarasy, hlídkou vojáků a policie, kolem ambasády USA k řece, podél ní pokračovali kolem malého letiště(tam jsme trochu odpočívali) na město Thun, kde začalo 16 km stoupání do sedla 1167m.n.m. Snědl jsem matesy co jsem si koupil ráno a olejem namazal řetěz, dříve když sem nebyl "chabrus na pajšl" jsem ho pil, při své krkavosti jsem byl rád že posloužil alespoň tak. Bylo vedro, v půlce se my udělalo hrozně blbě, asi to bylo z hladu. Ve vesnickém krámku jsem si nakoupil koblihy, dort a sladkou limonádu. Jiří chytnul jediný klíště expedice. Dominik jede do kopců první, Petr ho honí, pak mezera a já s Jirkou. Já jedu "na důchodce" převod 28 : 34, Jirka 22 : 32 jede pomaleji a pořád, já ho předjedu ale víc odpočívám tak se potkáváme a vzájemně se i hlídáme. Chlapy jsou zatím hodný čekají na kopcích a odbočkách. Ze sedla padáme na 840 m.n.m. Při sjezdech si to moje unavené tělo rychle zvykne na to pohodlné svezení a jak začne stoupání tak se vzpouzí a odmítá šlapat nevím jestli to je pohodlností, stářím nebo čím, ale jak říká jeden můj kamarád : kopce to je koření cyklistiky. A koření, pro různorodé vůně, aroma nebo štiplavé pálení mám rád. Třetí stoupání ale tělo už hodně odmítalo a ve vesnici kde byla odbočka naším směrem byla cedule - Camping 4 km, zavolal sem hele a ukázal prstem, žádný protest. Za hodinku, teplá sprcha, vaření - jídlo, čaj, kafe. Nabíječky se roztočily jako kola pětiletek. Lidová cena za kemp pro 4 osoby a 2 stany 30.- CHF. Nad námi majestátní skalní masiv, za námi horská řeka, to vše trochu kazilo věčné poprchávání. Ujeto 77 km. Převýšení 1 050 metrů.

Fota k této části : Na http://www.usti.blog.cz/ : Galerie. Na Pamoramio : Pekky, Dóma, Šífak. Na blogu Dominika.

Pokračování příště : Cyklo expedice Jur-Alp 2007 č.4

14. 12. 2007

Švýcarsko :

Camping Bumbach - 30.06.2007 pátý den
8.15 hod. tachák 8 919 km. Vstávání, balení a obvyklý raní kolotoč. První střevní potíže postihly Jirku naštěstí to dlouho nevydrželo. Jeli jsme dál po cyklo č. 4, ale MTB variantě a neprohloupili.
Původně jsem chtěl jet podle jezer kolem Interlakenu, Dominik mě přemlouval ať jedem po Alpenpanopama - Route a když jsem viděl ten provoz kolem Ženevského a Neuchatelského jezera tak jsem rád povolil. Začali jsme nejhezčí úsek po Švýcarsku, to jsem ale ještě nevěděl, podél potůčku po asfaltce až do sedla Kammeriboden 1316 m.n.m. Cestou nahoru v tý neuvěřitelně nádherný krajině jsem v myšlenkách přemítal kolika lidem zničili komunisti životy, když se sem nikdy v minulosti nemohli podívat. Proč, když jsem ze sudet neumím německy a učili mě ruštinu. Měli jsme tu být s kámošem ve dvaceti, ale i tak osude, díky. V sedle oběd, já vytáhl poslední plechovku z domova s tresčími játry a sklidil jsem závist partnerů. V těchto místech se pohybovali jen starší, pravděpodobně domácí lidi a bylo jich tam hrozně málo. Asi vědí kde je hezky. Kraj se jmenuje nevím proč - Ementál a přitom díry, jako ve vybagrovaném Mostecku u nás, v sudetách tam nenajdeš. Neuvěřitelný panoramata při sjezdu, fotoaparáty cvakaly jako kulomety. Sjeli jme až do lyžařského střediska Sörenberg a začalo stoupání po silnici se zatáčkami až 359° do sedla Glabenbielen 1 611 m.n.m. Ono se to nezdá jako žádná velká výška ale zkuste vyjet z Trutnova na Sněžku, aby to mělo 77 km na kole z bagáží, která váží se šlapající jednotkou jako já dohromady 150 kg, to vůbec není žádná sranda. Dominik s Petrem odjeli jen "na sucho" neměli dohromady ani 1l tekutin, závodníci - blbci. Jirka a já jsme si prvním napajedle pro krávy - byla to obyčejná, krásná, bílá vana a jako Čech jsem si jí chtěl hned vzít domu, do koupelny. Tam jsme nabrali vodu(i když se to dělat nemá) omyli své opocené ostatky a vyrazili za nimi. V sedle nezbytné focení a při odjezdu, ano přátelé, měl Petr prázdnou přední gumu. Po opravě sjezd 1 200 metrů, kdy se ráfky rozžhavily do červena a Petrovi se odlepil tím vedrem flastr. Tam si vzal již zmíněnou, mě koupenou duši a jelo se dál kolem býlích skal. Asi třikrát se mě zeptal : "nevadí ti to Mílo". Byl jsem v povznášející křečovitě tvářící se náladě a kdyby to nebyl kovář, chlap jako hora, tak by jsem mu dal rovnou jednu pěstí. Dolu jede Jirka první, Dominik za nim, pak Petr a za nimi se courám já, protože jsem měl silnou blikačku - kterou jsem později také ztratil, tak abych neoslňoval nebo jinak neprudil. Podél dvou menších jezer k velkému Luzernskému, podivného názvu Vierwald-stätter See, které jsme museli přejed lodí. V přístavu se vrátila poslední loď, ze které nám řekli, (mě teda ne) že v dalším přístavu by jsme mohli poslední ještě chytit, těsně to vyšlo. Z přístavu jsme poodjeli tak kilometr na divokou pláž se záchody i pitnou vodou. Petr vyšťoural i sprchu, ale koupali jsme se v jezeře. Švýcarská omladina tam měla multikulturní mejdan gril, oheň, chlastání, atd. protože je sobota. Máme málo jídla a zítra všude zavřeno, ne jako u nás. Vaříme, pozorujeme romanticky kýčovitý západ slunce, focení, povídáme a jdeme ulehnout, jen tak do spacáku na písek k opěrný zdi. Mladý Švýcaři jsou hodný, řvou potichu do půl jedné říkal Jiří. Ujeto 77 km. Nastoupáno 1 150 metrů.

Pláž u Vitznau - 01.07.2007 šestý den 8.15 hod. tachák 8 977 km.Vaříme jáhly a polívku dohromady, jinak toho už moc nemáme. Nepršelo v noci i odjez se zdá být v pohodě. Všichni jsme použily sedací záchody a Petr i sprchu. To co jsme dali za přívoz asi 30 €,to jsme v podstatě ušetřili za kemp, nebyla tam jen teplá voda. Večer jsem byl úplně vylízaném, jeli jen nohy a hlava nemyslela, ráno paráda, odpočato, ale opačně, zase nohy pobolívaly. Podél jezera do města Brunnen, kde já s Dominikem v jediným otevřeným suvenýr krámku kupujeme Victorinox nože, které vedle ve Schwyzu vyrábí,já za 29,- a on za 38,- CHF. Pak čokoládu a samolepky z helveckým křížem, který okamžitě všichni lepíme na rámy svých kol. Údolím po cyklo č. 29 cestou Petr rozhýbává zadřený články řetězu mazal silikonem deštěm se vypláchne dříve i než ten můj olej z tresčích jater. Než dorazíme do Muotathalu, nástupnímu místu na mnou hodně na Googlu Eart studovanou Pragelstrasse, míjíme vodopád u vesničky Riedl. Po 25 km, ten den ve 12.15 hod. v 600m.n.m. začalo neuvěřitelné vražedné stoupání po nezvykle rozbité asfaltce. Čekalo nás bezmála 1000 výškových metrů. V půlce jsme se sešli a zalehli jsme na karimatky a trocha odpočívali. Ve 1350 metrech se silnice konečně trochu narovnala a po úbočí hodně vyčerpaný jsme dojeli do sedla 1533 m.n.m, kamenný kostelík s vlajkou Švýcarské konfederace u nás obrázek který není k vidění. Pamatuji na Nakléřovský kostel nad Ústím n/L, vražedný kopec, kde se několikrát rozhodoval Závod Míru. Komunisti kostel zbourali a místo toho tam svařily pěticípou hvězdu kterou osázely rudýma žárovkami a každý večer rozsvítily, opravdu i při vzpomínce na to mě jímá hrůza. V sedle s námi mluvil Rakušan česky, má v Brně firmu, to co jsme jeli on běžel, dole byl skoro stejně jako my. Začala bouřka u jezera v kempu rychlé rozhodování, potom stavění stanů atd. Dominik je nějakým způsobem vždy rychlejší, tak zatím co jsme dělali očistu, uvařil baštu kterou teď ve velkém společenském stanu který tady pro ten účel měli likvidujeme. Pan správce kempu nám přinesl talíře a lžíce a když jsme si koupily pivo a víno přihodil ze svého také kousek salámu a banány, které by se mu prý, jak říkal, stejně zkazily. Ujeto 60 km. Nastoupáno 1175 metrů.

Fota k této části : Na http://www.usti.blog.cz/ : Galerie. Na Pamoramio : Pekky, Dóma, Šífak. Na blogu Dominika.

Pokračování příště zde : Cyklo expedice Jur-Alp 2007 č.5

12. 12. 2007

Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Rakousko :

Camping Klöntaler - 2 .7.2007 sedmý den 7.30 hod. tachák 9 037 km. Pršelo snad celou noc a pořád i přes den jsme čekali jestli náhodou nepřestane, a nepřestalo. Ve 12.30 hod. jsme vyrazili na morálku kolem jezera, mnoho místa tam nebylo, tak akorát na silnici po jedné straně. Dominik nejel, tak sem se vracel. Fotil a jak se později ukázalo, tak tam ztratil nový švýcarák. Měl ho asi 24 hodin.
Blížil se zase přívalový déšť, tak jsme zašli na nákup do vesnický samoobsluhy. U školky ve vesele vymalovaném přístřešku pro kola , jsme jedli a čekali až přestane pršet. O Švýcarsku se tvrdí že je tam draho, není ta žádná pravda přátelé, je to tam levnější jak v Rakousku. Služby tam jsou asi drahý, hotely - hospody ale to jsme nepotřebovali, byli jsme totiž na "expedici". Petr se tam rozhodl že si to zkrátí a pojede zítra z Feldkirchu do Innsbruku vlakem, proto že by chtěl (prý musí) být v sobotu doma. Jeli jsme podél jezer a dálnice, po cyklostezce která vedla po staré cestě, kde se jezdilo když byly koně a málo aut, na knížectví Lichtenštein, kam se nám pro neustálé zastavování pro déšť dorazit nepodařilo. Spíme na švýcarské straně hranice na fotbalovém hřišti FC Trübbach pod střechou, tímto všem z oddílu děkujeme. Jirka byl naštvaný že někdo příjde a budeme se muset dohadovat, řekl sem mu ať se nebojí že to vyřídím, ale nebyla to potřeba. Na stadionu voda z kohoutků a sucho, okolo jezdila auta, občas i vlak, ale je to tu lepší než spát v kempu v mokrém spacáku a stanu. Když se začalo smrákat tak nám pohybové čidlo nad hlavou rozsvítilo halogenové světlo. Vlezl sem kovářovi Petrovi na záda a na snímací čidlo navlékl návlek co se natahuje na kolena když je zima a byla tma. V noci začal foukat vítr, rozhýbal návlek a měli jsme ve dvě ráno "poplach", protože čidlo sepnulo a halogen posvítil rovnou do odpočívajících spících očí. Dlouho jsme před tím nemohli usnout, protože po jídle jsme si uvařili hodně čaje a taky kafíčka. A to nás hrozně příjemně pobavilo. Ujeto v odpočinkovém tempu 62 km.

Hřiště FC Trübbach - 3 .7.2007 osmý den 8.10 hod. tachák 9 099 km. Celou noc rachot ale sucho, vstáváme v 6.00 hod. balíme celkem suché věci, snídáme ale stejně vyrážíme po osmé. Mostem přes Rýn, kde prostředkem řeky vede státní hranice. Po protipovodňové hrázi vyrážíme cyklostezkou na Vaduz. Tam jsme zastavili u prodejny suvenýru a vybírali si samolepku Lichtenštejnska a najednou se ozvalo za mnou "ahoj Pekky" byl to kluk mého kámoše, uplně mě to vehnalo slzy do očí. Hned jsem kamošovi zavolal, že mu někoho dám, později mě řekl že to sním skoro seklo. Jsem rád že naši děti nejsou uskřípnutý bolševickou minulostí. Byl jsem vykolejený, nevěřil jsem svým očím, skoro nešlo uvěřit takovému překvapení, a u měj to bylo asi jako by mě potkal na Václaváku, a to je dobře. Je to náhoda, nebo to do sebe všechno nějak zapadá a různě se to poskládá a říká se tomu život, sám nevím. Jinak je Lichtenštejnsko nudný a platí se tam švýcarským frankem. Další překročení hranice a to s Rakouskem.Ve Feldkirchu jde Petr na vlak do Innsbruku, dál pojede sám. Objímání a loučení jako by jsme byli spolu 2 roky na vojně. My tři pokračujeme dál podél potůčku do nejvyššího místa naší cesty sedla Silveretta 2034 m.n.m. Dnes počasí akorát na kolo, deset kilometrů před začátkem stoupaní na sedlo ve vesnici St.Gallenkirch 860 m.n.m, začíná pršet je stejně večer tak hledáme spaní. Nacházíme to nejlepší za celou cestu, celodřevěný most přes prudce padající šumící řeku a je jen pro pěší. Na jednom konci mostu je Kristus na kříži s hořící svíčkou a naproti lavička kde si píšu deník, taky sem se jakž takž pomodlil a pokorně požádal jestli by nepřestalo před zítřejším náročným stoupáním pršet. Do sedla to máme 1200 výškových metrů a 20 km, končí to 14% stoupáním, myslel jsem že to nahoru pojedu tak 5-6 hodin. Spali jsme při stěně za sebou ve spacáku na tlustých dřevených trámech po kterých se vodily po staletí krávy na pastvu. Než jme usnuli tak prošel jen pan se psem, proběhl běžec a kráva žádná. Sucho a teplo, tak dobře sem se už dlouho nevyspal. Chlapy byli taky spokojený a Dominika přestal bolet zub. Najeto 75 km. Nastoupáno 490 metrů.

Fota na této části : Na http://www.usti.blog.cz/ : JurAlp 5. Na Pamoramio : Pekky, Dóma, Šífak. Na blogu Dominika.

10. 12. 2007

Rakousko :

Most St.Gallenkirch - 4.7.2007 den devátý 8.08 hod. tachák 9 192 km. Nevymodlil sem lepší počasí asi jsem málo věřící. Vyspalí lépe než v peřinách vstáváme v 6.00 hod. a obvyklí ranní kolotoč s balením a vařením. Vyrážíme, odhodlaný ke všemu do deště, já přemýšlím jestli se ve mně tím výjezdem něco zlomí a tím sám sobě si dodávám jistotu k výjezdu. Rozhodně potom ale pojedeme pěkných pár kilometrů dolu.
Mírným stoupáním 9 km se blížíme k mýtnému místu(1020 m.n.m.) kopec se už pěkně zvedá. Slečna v budce se usmívá, přestáváme funět. Jirka se tváří jako by jel po rovince, přemýšlím v kolika letech nás před ženami naparovaní a mužská ješitnost opustí, vymyslel jsem že asi nikdy. Začíná hodně pršet, Dominik je už v trapu a my dva zastavujeme pod obrovským smrkem, kouřili jsme a jedli čokoládu já ještě ze Švýcarska. Pršelo, střídavě hodně a málo, nemělo cenu na nic čekat a tak jsme vyrazili do nekonečných serpentin, které byly očíslované a ty čísla byla nekonečná. V 1740 m.n.m. u přehrady jsem zažil euforii, myslel jsem že jsem už nahoře, zatracený Google Eart, doma mě jedna přehrada při prohlížení vypadla z hlavy. GPSka ale nelže. Moderní materiály na oblečení proti dešti fungovaly dobře, akorát mě zatékalo za límec skrz přílbu na mojí dlouhou, hustou a mastnou deku(vlasy), kapucu jsem si nenavlíkl. Byl jsem jak se krásně česky říká, úplně durch. Svlékl jsem se do půl těla na sebe si oblékl suché triko s dlouhým rukávem a dosavadní vyždímané oblečení přes to. Čekal jsem na Jirku, byla mě už taková zima, že sem musel jed. Hlad zahnala čokoláda, byla ztuhlá že nešla ukousnout tak jsem jí v zubech ulomil, byla tak ostrá že mě řízla do vnitřku tváře, rozkousal jsem jí na hrubou kaši ale v serpentinách kde jsem pod sebou na chvilku s ulehčením zahlédl konečně i Jirku, na to byl čas. Objevila se vrchní přehrada, velká úleva. Na chvilku vysvitlo i sluníčko. Stálo tam hejno koní, všichni stáli vyrovnaný. Zadky proti větru, vypadaly jako sádrový, myslel jsem že je zde někdo odmontované složil z dětského kolotoče, jen ocasy se jim ve větru hýbaly a tím zaručovaly živoucí pravost. Fotil jsem a počkal na Jirku, na "ruský odpočinek", jak přijel tak jsem vyrazil snad ani chudák nesundal nohy z pedálů. Spolu jsme dojeli k ceduli s číslem 2 035 m.n.m. a nejvyšší bod přejezdu ze Ženevy do Čech byl máš, zase focení. Dominik na nás prý čekal už 1.15 hodiny u hospody nad přehradou s českým řidičem zájezdního autobusu. Volal jsem domů, musel jsem někomu říct jak sem na sebe pyšný, abych tu pýchu neodřel na vlastních bedrech zase jen sám. Dominik nemá nikoho, jen bývalou manželku, tak volal kámošům, Jiří svým skoro dospělým dětem a někomu do Povrdlů kde žije. Šli jsme do hospody a cestou si koupily samolepky s číslem nadmořské víšky sedla. Dal jsem si polévku, kterou si v německy mluvících zemí dávám vždy : "leberknedlsuppe", protože si prostě o jinou říct nedovedu, čaj a první pivko expedice. Vše zkonzumoval a věřte - nevěřte, po pivu, výkonu, a nadmořská vížka si asi taky přihodila, jsem byl úplně na šrot. No a jak jsem se ožral a ztratil zábrany tak jsem tam ukradl lžíci. Svou jsem někde ztratil, no jinak to stejně nešlo, protože nožem i když švýcarským se polévka jíst z ešusu na expedici nedá. Za příkoří které jsem tam svou neurvalostí všem způsobil, se tímto pokorně omlouvám. V 16.00 hodin jsme tam seděli úplně sami, ty lidi, co tam s máma seděli se snad do jedné minuty vypařily, venku jsme si oblékli skoro všechno co jsme měli na sebe, já ještě vše vyfutroval igelitkami, sněžilo. Sníh je lepší než déšť, když jedeš tak se od tebe odrazí, déšť se vsákne nebo někam zateče. O tom by rozhodně mohl lépe referovat jiný machr, Jéňa Kopka - letošní vítěz nelidského Aljašského Iditarod Trail Invitational. Začal sjezd na 25 kilometru denního měření vzdálenosti, přes Landeck do Imstu kde v továrně v podnikové prodejně tyrolského špeku byla svačina. Postávali tam chlapy s lahváčema a kouřili, byli jsme teda už prakticky doma. Cestou podél Innu jsme potkali Čecha na lehokole, které sem si od něho samozřejmě půjčil a ujel na něm než sem spadl celé 3 metry. Za nádražím Pitztal kde jsme odbočili podél přitékajícího potůčku k Innu, rozbily stanový tábor. Vaříme tyrolský špek a těstovinu jako polévku. Pršelo. Jsem unavený, mluvím zase z cesty, je 22.00 hodin. Píši deník, kluci koukají zezadu do fotoaparátů. Ujeto 98 km. Nastoupáno 1300 metrů.
Zde si můžete kliknout na Fota moje a Dominika.
Fota na http://www.usti.blog.cz/ : Jur Alp 6