10. 12. 2007

Rakousko :

Most St.Gallenkirch - 4.7.2007 den devátý 8.08 hod. tachák 9 192 km. Nevymodlil sem lepší počasí asi jsem málo věřící. Vyspalí lépe než v peřinách vstáváme v 6.00 hod. a obvyklí ranní kolotoč s balením a vařením. Vyrážíme, odhodlaný ke všemu do deště, já přemýšlím jestli se ve mně tím výjezdem něco zlomí a tím sám sobě si dodávám jistotu k výjezdu. Rozhodně potom ale pojedeme pěkných pár kilometrů dolu.
Mírným stoupáním 9 km se blížíme k mýtnému místu(1020 m.n.m.) kopec se už pěkně zvedá. Slečna v budce se usmívá, přestáváme funět. Jirka se tváří jako by jel po rovince, přemýšlím v kolika letech nás před ženami naparovaní a mužská ješitnost opustí, vymyslel jsem že asi nikdy. Začíná hodně pršet, Dominik je už v trapu a my dva zastavujeme pod obrovským smrkem, kouřili jsme a jedli čokoládu já ještě ze Švýcarska. Pršelo, střídavě hodně a málo, nemělo cenu na nic čekat a tak jsme vyrazili do nekonečných serpentin, které byly očíslované a ty čísla byla nekonečná. V 1740 m.n.m. u přehrady jsem zažil euforii, myslel jsem že jsem už nahoře, zatracený Google Eart, doma mě jedna přehrada při prohlížení vypadla z hlavy. GPSka ale nelže. Moderní materiály na oblečení proti dešti fungovaly dobře, akorát mě zatékalo za límec skrz přílbu na mojí dlouhou, hustou a mastnou deku(vlasy), kapucu jsem si nenavlíkl. Byl jsem jak se krásně česky říká, úplně durch. Svlékl jsem se do půl těla na sebe si oblékl suché triko s dlouhým rukávem a dosavadní vyždímané oblečení přes to. Čekal jsem na Jirku, byla mě už taková zima, že sem musel jed. Hlad zahnala čokoláda, byla ztuhlá že nešla ukousnout tak jsem jí v zubech ulomil, byla tak ostrá že mě řízla do vnitřku tváře, rozkousal jsem jí na hrubou kaši ale v serpentinách kde jsem pod sebou na chvilku s ulehčením zahlédl konečně i Jirku, na to byl čas. Objevila se vrchní přehrada, velká úleva. Na chvilku vysvitlo i sluníčko. Stálo tam hejno koní, všichni stáli vyrovnaný. Zadky proti větru, vypadaly jako sádrový, myslel jsem že je zde někdo odmontované složil z dětského kolotoče, jen ocasy se jim ve větru hýbaly a tím zaručovaly živoucí pravost. Fotil jsem a počkal na Jirku, na "ruský odpočinek", jak přijel tak jsem vyrazil snad ani chudák nesundal nohy z pedálů. Spolu jsme dojeli k ceduli s číslem 2 035 m.n.m. a nejvyšší bod přejezdu ze Ženevy do Čech byl máš, zase focení. Dominik na nás prý čekal už 1.15 hodiny u hospody nad přehradou s českým řidičem zájezdního autobusu. Volal jsem domů, musel jsem někomu říct jak sem na sebe pyšný, abych tu pýchu neodřel na vlastních bedrech zase jen sám. Dominik nemá nikoho, jen bývalou manželku, tak volal kámošům, Jiří svým skoro dospělým dětem a někomu do Povrdlů kde žije. Šli jsme do hospody a cestou si koupily samolepky s číslem nadmořské víšky sedla. Dal jsem si polévku, kterou si v německy mluvících zemí dávám vždy : "leberknedlsuppe", protože si prostě o jinou říct nedovedu, čaj a první pivko expedice. Vše zkonzumoval a věřte - nevěřte, po pivu, výkonu, a nadmořská vížka si asi taky přihodila, jsem byl úplně na šrot. No a jak jsem se ožral a ztratil zábrany tak jsem tam ukradl lžíci. Svou jsem někde ztratil, no jinak to stejně nešlo, protože nožem i když švýcarským se polévka jíst z ešusu na expedici nedá. Za příkoří které jsem tam svou neurvalostí všem způsobil, se tímto pokorně omlouvám. V 16.00 hodin jsme tam seděli úplně sami, ty lidi, co tam s máma seděli se snad do jedné minuty vypařily, venku jsme si oblékli skoro všechno co jsme měli na sebe, já ještě vše vyfutroval igelitkami, sněžilo. Sníh je lepší než déšť, když jedeš tak se od tebe odrazí, déšť se vsákne nebo někam zateče. O tom by rozhodně mohl lépe referovat jiný machr, Jéňa Kopka - letošní vítěz nelidského Aljašského Iditarod Trail Invitational. Začal sjezd na 25 kilometru denního měření vzdálenosti, přes Landeck do Imstu kde v továrně v podnikové prodejně tyrolského špeku byla svačina. Postávali tam chlapy s lahváčema a kouřili, byli jsme teda už prakticky doma. Cestou podél Innu jsme potkali Čecha na lehokole, které sem si od něho samozřejmě půjčil a ujel na něm než sem spadl celé 3 metry. Za nádražím Pitztal kde jsme odbočili podél přitékajícího potůčku k Innu, rozbily stanový tábor. Vaříme tyrolský špek a těstovinu jako polévku. Pršelo. Jsem unavený, mluvím zase z cesty, je 22.00 hodin. Píši deník, kluci koukají zezadu do fotoaparátů. Ujeto 98 km. Nastoupáno 1300 metrů.
Zde si můžete kliknout na Fota moje a Dominika.
Fota na http://www.usti.blog.cz/ : Jur Alp 6

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka